Cihelna Viléma Osera v Úvalech - listopad/prosinec 2014
Cihelna, která bývá v pramenech označována jako parní, kruhová či podle majitele Oserova, se nacházela v obci Úvaly (německy Garschöntal – Krásné Údolí), necelých pět kilometrů od Valtic, v dřívějším prostoru zakázaného hraničního pásma. Vznik tohoto podniku bývá spojován se zánikem a uzavřením městské cihelny ve Valticích.
O jeho nejstarší historii prozatím víme jen to, že majitelem byl výše zmíněný Wilhelm Ignaz Oser, který byl německé národnosti a narodil se v roce 1874 v Mikulově. Dne 27. dubna 1927 podal žádost o zápis (přidělení čísla živnostenského ohlášení) do živnostenského rejstříku a již 11. května mu bylo vyhověno, přičemž jeho živnost nesla označení Výroba cihel – Úvaly.
Podnik stál na začátku vesnice, po levé straně při cestě z Valtic. Hlavní budova, kde se nacházela pec, byla patrová a měla rozměry kolem 15 x 50-60 metrů. Jistou zajímavostí je, že po zrušení cihelny se v patře konaly společenské akce, zábavy a později se zde chovala i drůbež.
Samotné cihly měly mít označení odvozené od majitele podniku, tj. W – příslušné číslo - O (například W8O). Za druhé světové války tu údajně pálili cihly označené hákovým křížem, které byly následně odváženy ze starého valtického nádraží do Vídně. Přesto podle jedné ze zpráv československého ministerstva průmyslu byla cihelna mimo provoz již od roku 1933, v jiné archiválii se objevuje dokonce rok 1931.
Po druhé světové válce tady byl výnosem mikulovské okresní správní komisí z 10. října 1945 pověřen národní správou stavitel Jaroslav Žalud, který následně 19. prosince téhož roku složil v Mikulově slavnostní slib národního správce, při kterém se na svou čest a svědomí zavazoval, že bude plnit řádně a svědomitě své povinnosti. Uvedená cihelna byla ministerstvem průmyslu zařazena mezi podniky nezbytně nutné, a sice do skupiny A2, takže neměla být při provádění restitucí průmyslových objektů uzavřena.
Nový národní správce, Jaroslav Žalud, ale brzy musel nastoupit povinnou vojenskou službu a již v roce 1946 se řešilo, kdo povede výrobu v následujícím období.
O úvalskou cihelnu měl zájem František Hlaváček, majitel cihelny Otnice u Sokolnic, který byl ochoten vlastní výrobnu uzavřít pro nedostatek hlíny a stát se správcem bývalé Oserovy firmy. Této žádosti však nebylo vyhověno, neboť ještě dříve požádal o přidělení závodu do svého vlastnictví Okresní národní výbor v Mikulově. Cihelna byla navíc v dané chvíli spravována průmyslovým důvěrníkem okresu Josefem Janštou, jenž 5. září téhož roku provedl výpal surových cihel.
Dopisem ze dne 26. srpna 1947 informovalo ministerstvo průmyslu průmyslový referát ONV v Mikulově, že z důvodu neexistence státní správy v cihelně Vilém Oser Úvaly (tedy, že nebylo možno v dohledné době počítat s jejím provozem), se podnik přeřazuje z kategorie A do kategorie B, tj. na seznam závodů, u nichž je s provozem počítáno v budoucnu.
Z jiného dopisu víme, že se předpokládalo, že objekt bude plně funkční již v roce 1948, neboť v jarních měsících měl být dokončen elektrický přípoj a obstarány potřebné stroje. Cihelna byla navíc zařazena mezi závody, které měly právě od roku 1948 plnit předem stanovené výrobní plány, konkr. v Úvalech se počítalo s produkcí 750 000 kusů cihel.
Velkým problémem ale už od roku 1946 zůstávalo neobsazené místo národního správce, kvůli čemuž zde scházel potřebný dozor, a závod se tak dostával do stále větších existenčních problémů. Krizi se podařilo vyřešit 17. února roku 1948, kdy byl národní správou podniku a majetku firmy Vilém Oser pověřen technický úředník ONV v Mikulově Jan Dufek.
Bohužel ani poté se nepovedlo udržet úvalskou cihelnu delší dobu v provozu, neboť na základě komisionálního šetření, prováděného zde 19. března t. r., bylo rozhodnuto zbourat a odklidit závadnou strojovnu, podnik zlikvidovat a některá zařízení převézt do cihelny v Bulharech. Revizní úředníci byli nuceni sestavit účetní závěrky k letům 1945-1948 a z uvedeného soupisu se dozvídáme, že za období od 6. února do 31. prosince 1946 vykázal podnik ztrátu 40 344 Kčs a 26 haléřů, za rok 1947 pak sumu 18 325 Kčs a 90 haléřů, celkem tedy 58 670 Kčs a 16 haléřů.
Přestože v roce 1946 došlo k výpalu nahromaděné zásoby surových cihel, pro plnění plánu pro rok 1948 se s cihelnou počítalo a podařilo se do ní dosadit i nového národního správce, byla firma v likvidaci. Jistou úlohu při tom hrál vysoký dluh, neodborné či žádné řízení cihelny, špatně vedený účetní materiál či dokonce pochyby o řádné konfiskaci!
Na konečný osud podniku měly vliv i nadcházející události a vznik hraničního pásma. V roce 1957 došlo k odstřelu komína, a dle slov pamětníků se tak stalo proto, aby se „západním imperialistům“ zabránilo zneužít jej coby orientačního bodu. Koncem 60. let zmizela též samotná budova s pecí a v místě bývalé moderní Oserovy kruhové (parní) cihelny vznikla skládka, v současnosti přeměněná na zahrádky.
Cihelna v Úvalech se od jiných objektů, například ve Valticích, odlišovala ve dvou výrazných prvcích. Prvním význačným symbolem byl vysoký komín, který býval zároveň dominantou obce. Druhým rozdíl představoval moderní postup při výrobě cihel v kruhové peci. V jedné polovině se cihly vypalovaly, zatímco ve druhé části byly vyprodukovaným teplem surové cihly sušeny. Tím se následně připravily k výpalu, a celý proces se tak výrazně urychlil.
Článek vznikl za podpory Galerie Reistna Valtice.
Daniel Lyčka
Prameny:
Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově (SOkA Břeclav), fond A 2 ONV Mikulov, kart. 498, inv. č. 1804, 1806 a 1817.
Citace článku: LYČKA, Daniel: Cihelna Viléma Osera v Úvalech. Malovaný kraj 50, č. 6, 2014, s. 6.
