Nejen o valtických branách a hradbách - březen/duben 2016

05.08.2016 13:48

Valtice se již od dob středověku řadily mezi města, která se mohla pyšnit privilegiem zbudovat si hradby, i když nemůžeme s jistotou říci, kdy se tak stalo, a zda kamennému opevnění předcházel palisádový val. Pravděpodobně ale už v roce 1286 bylo opevněno vnitřní město, protože nově založený minoritský klášter, s pozdějším kostelem sv. archanděla Michaela, se nacházel za tzv. Hořejší (též Sobotní či Vídeňskou) bránou na Sobotní ulici. Ve smlouvě o dělení panství z roku 1387 je již bezpečně doloženo městské opevnění, přestože dnešní pozůstatky kamenných zdí jsou výsledkem stavební činnosti v 16. a 17. století.

 

Městské hradby tvořila jednoduchá zeď 2 metry silná a 5,5-6 metrů vysoká, v současnosti bez věží a bašt. Jak dokládá perokresba neznámého autora z roku 1711, brány byly umístěny v patrových hranolových věžích s padacími mřížemi. Vstup do města umožňovaly celkem čtyři – nejstaršími z nich byly brány Vídeňská (směřující do Rakouska) a zřejmě i brána Lázeňská (též Dolejší; směřující na Moravu). Přídomek Lázeňská získala budova až později, jelikož byl v její blízkosti nalezen pramen sirné vody. Třetí branou ve městě byla Růžová a nejmladší pak Mikulovská. Poněvadž je možné, že i hrad byl obehnán hradbou, lze předpokládat, že existovala i pátá brána, případně branka.

 

Valtice se dělily na Staré a Nové město, bohužel se však literatura rozchází v názorech, kde bychom je měli hledat. Osobně se domnívám, že nejstarší ulicí ve městě byla ulice Růžová, která plynule přecházela do dnešního náměstí, a tvořila tak nejstarší obydlenou část Valtic, kdežto již na první pohled plánovaně stavěná ulice Sobotní vytvářela město nové. Tím pádem, když došlo k přepažení náměstí touto nejstarší ulicí, mohlo zde již v první stavební fázi dojít k výstavbě jakési branky, později plně funkční brány. Mikulovská brána pak mohla být hypoteticky vystavěna i z důvodu rychlejšího přístupu do města, a to právě na Sobotní ulici, kde se konaly trhy.

 

První zmínka o uvedeném dělení pochází z uvedené smlouvy z roku 1387. Významnějším pramenem pro středověk ale zůstává Lichtenštejnský urbář z roku 1414. Z něj se mimo jiné dozvídáme, že ve městě bylo asi 56 řemeslníků (3 lázeňští, 4 pekaři, 1 bednář, 1 lučištník, 1 soustružník, 3 řezníci, 1 číšník, 3 kramáři, 3 kožišníci, 4 kožaři, 1 pláteník, 1 sládek, 1 nožíř, 1 mlynář, 1 pasíř, 1 pištec, 2 střihači ovcí, 4 kováři, 5 krejčí, 5 ševců, 5 tkalců, 2 hrnčíři, 1 tesař a další 4 řemeslníci), přesto největšího uplatnění se ve městě dostávalo řemeslům spojeným s rozvojem vinařství (bednáři, stolaři) či rybářství (pletaři) a věcí denní potřeby (řezníci, krejčí, obuvníci). U výčtu řemeslníků je třeba brát v úvahu, že ne každá osoba, u které se uvádí jméno spjaté s nějakým řemeslem, jej skutečně vykonávala, mohlo jít pouze o příjmení.

 

Kromě výše zmíněných se ve Valticích nacházely rovněž ulice (či čtvrtě) - Růžová, Na Pískách, Alošská, Kelčínská, Hrnčířská, Ve Dvorcích, U Kláštera, Na Starém tržišti a Na Hřbitově.

 

Velká část jich zanikla, popřípadě u nich došlo ke změně jména. Pojmenování ulice Růžová se nám ovšem zachovalo až do dnešních dnů. Ulice U Kláštera se nacházela nedaleko nyní již neexistujícího minoritského, později františkánského kláštera za Vídeňskou bránou. Kde byla ulice Na hřbitově, nevíme. Mohla existovat přibližně v prostorách hřbitova, který se zřejmě rozkládal mezi zámkem a náměstím. Bývalé ulice Kelčínská a Alošská jistě vedly podél cest k uvedeným a v současnosti už neexistujícím osadám; obě je ale musíme hledat mimo hradby města. Ulice Hrnčířská a Na Pískách se pravděpodobně nacházely v podhradí, tedy v místech dnes zčásti zastavěných zámeckým areálem a v prostoru ulic Polní a Sklepní. Naopak Staré tržiště by se podle některých autorů mohlo nalézat před samotným náměstím, přibližně na křižovatce ulic Mikulovská a Břeclavská. V listině z roku 1388 se dokonce mluví o domu v Kořenářské ulici ve Valticích. Ve zmíněném urbáři ale o ní již nejsou žádné další informace.

 

Vraťme se ale k branám. Ani podle informací z urbáře není možné s jistotou říci, zda skutečně existovala i plně funkční pátá brána směřující k tehdejšímu valtickému hradu. Vezmeme-li však tuto možnost v úvahu, je patrně třeba hledat vchod do hradu poněkud východněji od dnešních tzv. „oblouků“ na náměstí, tedy blíže k zámku. (Místní „oblouky“, které byly vybudovány v roce 1724 podle architekta Antona Ospela, jsou vlastně vstupní Slavnostní branou do areálu zámku.)

 

Každá ze zmíněných bran měla i svého strážce. Tito branní patřili k nejdůležitějším městským úředníkům, neboť zde vybírali mýto, otvírali a zavírali brány (zavírání se oznamovalo zvoncem) a byli povinni předávat klíče primátorovi města. Pokud se stalo, že někdo přišel až po zavření bran, obvykle hodinu po západu slunce, bylo třeba získat k otevření brány souhlas právě primátora, a pokud se to nepovedlo, byl pocestný nucen přespat vně hradeb.

V roce 1683 se pod vedením zednického mistra Geörga Gotthardta Guetta uskutečnily zednické práce na Lázeňské a Hořejší bráně včetně městské (hradební) zdi s příkopem v hodnotě 4 zlatých 48 krejcarů. Během napoleonských válek mělo údajně dojít k zesílení městských hradeb a v roce 1813 bylo třeba opravit mj. Vídeňskou bránu. Ta navíc potřebovala v roce 1830 vyměnit i střešní krytinu, ale rada města místo toho rozhodla, že ji odstraní. Dopisem s datem 25. října 1834 bylo zase ranhojičem Franzem Arretem podáno oznámení magistrátu za to, že mu spadlá část budovy městské brány čísla 11 (Lázeňská) způsobila škodu 8 zlatých.

 

Ačkoli se část oprav uskutečnila dva roky nato, opravovat staré objekty sloužící pro obranu středověkého a raně novověkého města již nebylo efektivní, a tak rada města v letech 1840-1841 rozhodla o odstranění zbylých tří bran. Podle likvidačního protokolu z 27. března 1841 si materiál z Mikulovské brány koupili Kaspar Böhm, Mathias Schliefelner, Joseph Hofer a Florian Durst z obce Katzelsdorf, a to za 200 zlatých. V dubnu zase odkoupil valtický měšťan Goerg Duscheninitz materiál z Růžové brány za pouhých 100 zlatých.

 

 

V roce 1841 (25. srpna) dokonce Viktor Hudovernig (či Hudavernig), tehdy doktorand lékařského studia ve Vídni, jinak žijící ve Valticích v domě čp. 10, zakoupil na splátky od města Lázeňskou věž, respektive bránu určenou k demolici, za 800 zlatých. Nájemníkům, kteří tam bydleli (sluha, soudce a porodní bába), musel být přidělen nový byt. Z dobového vyobrazení víme, že byl daný objekt taktéž zastřešen, přičemž střešní konstrukce měla tzv. dlátkový tvar.

 

Koncem prosince roku 1845 naopak žádal valtický měšťan Alois Winkler magistrát o možnost probourat dvířka v městském opevnění (u bývalé střílny). V letech 1850-1852 pak tehdejší radní odsouhlasili zboření části hradeb. Materiál byl prodán a posloužil jak městu, tak jeho občanům.

 

Jak vypadala jedna z bran, víme i díky znovuobjevenému plánu, jenž je uložen ve sbírkách Regionálního muzea v Mikulově. Na výkresu, zhotoveném měsíc před samotným prodejem a následnou demolicí, je zachyceno pohledové a půdorysní řešení Růžové brány, a to z Růžové ulice.

 

Objekt má hranolovitý tvar zakončený zdobným ochozem (tzv. vlaštovčími křídli) bez viditelné střechy. Padací mříž již plně chybí, hradební zeď je taktéž plně nahrazena přilehlými domy, které patřily valtickým měšťanům – Jiřímu Tuschanitzovi a Janu Keitschovi.

 

Rozhodnutí ohledně zboření brány a části hradeb musel schválit i tehdejší kníže Alois II. z Lichtenštejna. Ten nebyl nejpříznivějším zastáncem demolice, ale zřejmě si uvědomoval, že s rozmachem průmyslové revoluce a modernizace společnosti představují hradby již pouhý symbol staré doby a ve většině případů brání rozvoji města. Přesto byly poslední pozůstatky městských bran odstraněny až v 50. letech minulého století. Valtice tak přišly o architektonicky zajímavé objekty, které by dnes nejen zkrášlovaly město, ale staly by se jistě i turistickým lákadlem.

 

Prameny a literatura:

Kippes, Erich: Feldsberg und das Haus Liechtenstein vom 18. bis zum 20. Jahrhundert. Feudalismus – Demokratisierung – Nationalismus. Wien 2000.

Měřínský, Zdeněk – Plaček, Miroslav: Vývoj hradu, města a jeho opevnění do poloviny 17. století. In: Kordiovský, Emil: Město Valtice, s. 133-154.

Das Urbar der Liechtensteinischen Herrschaften Nikolsburg, Dürnholz, Lundenburg, Falkenstein, Feldsberg, Rabensburg, Mistelbach, Hagenberg und Gnadendorf uas dem Jahre 1414. Ed. Bertold Bretholz. Reichenberg-Komotau 1930.

Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově, (neuspořádaný) fond B 73 AM Valtice, kart. 15.

Regionální muzeum Mikulov, inv. č. 4887, plán valtické brány z března 1841. 

"Historie se nezmění, budoucnost ano!"

Prosba o spolupráci!!!

Prosím pamětníky, nejlépe z doby bourání objektu a sloužících v pohraničí - na "Celňáku",  obyvatele města Valtic i ostatní osoby o poskytnutí případných informací, fotek, map atd. Případná anonymita bude respektována!!!

Moc děkuji za poskytnutí jakékoliv informace!!!