Gloriet

Dosud málo známou stavbou, která se nacházela v Bořím lese, je tzv. Gloriet. Nešlo o lovecký zámeček, ale o pavilon (lusthaus), jehož počátky můžeme hledat v letech 1791-1792, kdy byly v prostoru mezi stávajícími alejemi směrujícími do Břeclavi (německy Lundenburg) a Ladné (Rampersdorf) vybudovány nové cesty a v místě jejich protnutí došlo k výstavbě pavilonu.

 

Z archivních pramenů se dochovaly bohužel jen zlomky, stejně jako se prozatím nepodařilo nalézt nějaké vyobrazení či plány. Stavba navíc nebyla významným předmětem zájmu ani v dobové literatuře, cituji: Theimwald – „…Mehre Jagdpavillons befinden sich in demselben, das Hirschgloriett, das Rehgloriett, das Tannenwaldgloriet, und gleich biem Eingange, von Feldsberg her, das schöne Rendevous oder der Tempel der Diana, …

 

Historie

Gloriet vznikl za vlády knížete Aloise I. Josefa z Liechtensteina, který byl hlavou primogenitury rodu do 24. března roku 1805, kdy náhle zemřel a rodového dědictví se ujal jeho mladší bratr Jan I. Josef z Liechtensteina. Pro absenci archivních podkladů nemůžeme s jistotou říci, kdo byl pověřen vypracováním návrhů stavby, popřípadě kdo tyto plány uskutečnil. Do časového období nejlépe zapadá zahradní inženýr – architekt a správce adamovských železáren Karel Rudzinsky, podle jehož plánů vzniklo v roce 1790 ve Valticích zámecké divadlo a který byl v roce 1794 přeložen z Valtic a Lednice do Brna. Až touto změnou byl následně dalšímu knížecímu architektovi Josefu Hardtmuthovi, zaměstnanému do té doby primárně ve Vídni, svěřen dohled nad, cituji: „Besorgung aller Voluptuargebäude zu Lundenburg, Eisgrub, Feldsberg und im ganzen Oesterreichischen Inspectionsbezirk nebst der Oberaufsicht der in diesem Bezirk vorfallenden wichtigeren Wirtschaftsbaulichkeiten aufgetragen“.

 

Vezmeme-li tedy v úvahu, že realizací stavby byl pravděpodobně pověřen Karel Rudzinsky, vyvstává otázka, zda se stavělo podle jeho plánů či podle plánů jeho předchůdce - Isidora Marcela Amanda Canevaleho (Gannevaleho). Právě Isidor Canevale byl kromě knížecího architekta i jedním ze tří dvorských a císařských architektů a podle jeho plánu byla realizována například parková úprava s Dianiným templem, dnešním Zeleným letohrádkem, v parku zámku Laxenburg, jehož podoba se nejvěrohodněji podobá rekonstrukci vytvořené díky získaným informacím týkajících se výstavby Glorietu v roce 1837.

 

Rok po smrti Jana I. Josefa, jenž zemřel 20. dubna 1836, nechal jeho syn a nový vládnoucí kníže Alois II. z Liechtensteina v roce 1837 strhnout starý Gloriet a na jeho místě vystavět nový, který měl být realizován snad podle plánů vypracovaných architektem Josefem Poppelackem, který přibližně ve stejné době renovoval mimo jiné Čínský pavilon v Lednici. Podle plánu schváleného knížecím stavebním ředitelstvím byl vytvořen předběžný rozpočet nákladů výstavby nového osmibokého Templu z přírodního dřeva v parforsní honitbě v Bořím lese.


Z informací obsažených v předběžném stavebním rozpočtu (podrobně viz příloha) můžeme soudit, že nový Gloriet mělo tvořit 8 sloupů, přičemž každý sloup byl vysoký kolem 8,5 metrů. Ty byly navíc podezděné a nacházely se zvenčí po obvodu samotného kruhového soklu. Za sloupy se pak nacházelo 8 postranních stěn s celkovým obvodem kolem 23 metrů. Do objektu se dalo dostat po schodišti pravděpodobně vedoucím ze čtyř stran. Podobně jako celá stavba, tak i strop byl osmiboký, ale s rozdílem celkového obvodu kolem 19 metrů. Samotnou střechu bylo potřeba pokrýt 57,55 m2 šindele a dalších 35,97 m2 šindele muselo zakrývat dané „stupně“ vybíhající do prostoru, čímž výsledně dostáváme 93,52 m2 krytiny.

 

Předběžný rozpočet nákladů 1 493 zlatých 19 krejcarů 2 denáry byl o něco později seškrtán na 1 012 zlatých 51 krejcarů. Ale ani zde nešlo o konečnou částku, neboť nakonec bylo na stavbu nového Templu vynaloženo 1 215 zlatých 13 krejcarů. Po odečtení hodnoty použitého starého dřeva se celková suma snížila na 1154 zlatých 43 ½ krejcarů, ale i to však činilo na rozdíl od druhé verze předpokládaných nákladů vícenáklady ve výši 141 zlatých 52 krejcarů.

 

Oproti první předpokládané fázi se nejvíce pozměnily položky k tesařským a zemním pracím. Dále byl sepsán dne 28. dubna téhož roku ve vrchnostenské kanceláři ve Valticích protokol, kde byly rozepsány předem domluvené povinnosti jednotlivých řemeslníků, jež byly při stavbě Glorietu realizovány. Konečná a realizovaná fáze vypadala následovně:

Tesařský mistr Johann Veith vyúčtoval platbu dle zmíněného protokolu za vyhotovené práce ve výši 365 zlatých, dále pak za vykonané vícepráce dalších 56 zlatých. Nádenické práce vyšly na 39 zlatých 18 krejcarů. Jde-li o materiál, tak purkrabský úřad dodal dubové dřevo a fošny – zakoupeno bylo např. 9 600 kusů střešní krytiny, latě, hřebíky a lněný olej. Celkem za tesařské práce: 460 zlatých 18 krejcarů, za nakoupený materiál: 240 zlatých 12 krejcarů a 254 zlatých 57 krejcarů za materiál „z vlastních zdrojů“.

 

Za zednické práce si zednický mistr Franz Schleps též dle protokolu účtoval 8 zlatých a použitý materiál (600 kusů zdících cihel za 11 zlatých 24 krejcarů, 3 měřice vápna za 4 zlaté 12 krejcarů) vyšel celkem na 15 zlatých 36 krejcarů.

 

U zemních prací je uvedeno jméno odborníka na hloubení rybníků Ignaze Kecka, který si účtoval celkem 97 zlatých 10 krejcarů. Potažní práce dle přiloženého výkazu nádenických prací stály knížecí pokladnu 52 zlatých.

Poslední položku zahrnovaly natěračské práce, kdy zdejší malíř Franz Streibl předložil vyúčtování v celkové hodnotě 87 zlatých. U natěračských prací se navíc dozvídáme, že došlo k dodatečnému natření střechy olejovou barvou, čímž bylo dosáhnuto celkově lepšího pohledu. Vše bylo dáno na vědomí stavebnímu ředitelství. Konečnou sumu 1 215 zlatých 13 krejcarů ve Valticích dne 31. prosince 1837 podepsal mimo jiné Josef Poppelack, architekt.

 

Problém při interpretaci podoby pavilonu představuje jeho samotné vyobrazení na mapách (⃝), které vytváří prostor pro dvě možné varianty podoby objektu. I když jsou informace o první podobě Glorietu minimální, je možné vyvozovat, že i předchozí stavba měla 8 sloupů zvenčí po obvodu kruhového soklu a jelikož se také jednalo o dřevěný objekt, zachoval se původní tvar a došlo tedy pouze k nové výstavbě, pravděpodobně podle plánů Canevaleho. Druhou možností je skutečnost, že kruhový symbol na mapách kopíroval půdorys původního pavilonu a šlo tedy o klasický monopteros. V roce 1837 by tedy Templ nevycházel z původního návrhu architekta, ale naopak byl by patrně postaven v duchu tzv. romantické neogotiky, jež je velice typická pro vládu Aloise II.

 

Oprava stavby se uskutečnila v roce 1872, kdy správa velkostatku ve Valticích předložila, prostřednictvím okresního stavebního úřadu, rozpočet na obnovu střešní konstrukce u Glorietu v Bořím lese ke schválení knížecí dvorní kanceláři ve Vídni. Elaborát byl následně povolen výnosem č. 4426 dne 18. června téhož roku.

 

Projektovaný náklad počítal s částkou 170 zlatých a 60 krejcarů, z toho: 52 zlatých a 80 krejcarů v hotovosti na mzdy, 115 zlatých a 80 krejcarů za koupený materiál a za materiál z „vlastních zdrojů“ se počítalo s 2 zlatými. Skutečný náklad nakonec tvořil sumu: 84 zlatých a 90 krejcarů v hotovosti na mzdy a za koupený materiál 125 zlatých a 70 krejcarů, celkem tedy 210 zlatých a 70 krejcarů, což bylo oproti původním předpokladům o 40 zlatých a 10 krejcarů více.

 

V roce 1891 byl vytvořen předběžný rozpočet na znovuvystavění Glorietu. Počítalo se přitom s nákladem 1 500 zlatých. Z tohoto obnosu mělo být užito 800 zlatých v hotovosti na práci, 400 zlatých za koupený materiál a zbylých 300 zlatých na materiál z „vlastního zdroje“. K účetnímu materiálu je navíc poznámka, že provedení stavebních prací u této stavby považovala Jeho Milost za nejistou. Jelikož se v závěrečných účtech stavebního voluptuáře v horizontu několika let již nenachází rozpis nákladů na rekonstrukci (výstavbu) pavilonu, ale ani účetní suma případné demolice budovy, je pravděpodobné, že k provedení stavebních prací již nedošlo.

 

Přesto nejspíše ještě k jedné přestavbě či znovu výstavbě po roce 1837 dojít muselo, protože na pozdějších katastrálních mapách je zakreslen půdorys soklu objektu s tím rozdílem, že místo 8 sloupů je jich již 12 – odpovídá-li sloupoví skutečnému stavu. Jestliže byl rok 1891 skutečně rokem zániku stavby, došlo k této renovaci patrně po opravě střešní konstrukce v roce 1872. Této hypotéze nasvědčuje také skutečnost, že na katastrální mapě datované k roku 1868 je zakreslen objekt stále s 8 sloupy.

 

Gloriet patřil v době svého vzniku mezi stavby, které se nacházely mimo oba zámecké parky a které předstihly o několik desítek let stavební rozmach, jenž vyvrcholil za vlády Aloisova mladšího bratra Jana I. Josefa v podobě soustavy loveckých zámečků v dnešním Lednicko-valtickém areálu.

 

Objekt navíc za dobu své existence netvořil pouhou dominantu na křižovatce nově vysázených alejí, ale jeho význam a účel lze naopak hledat v loveckých zábavách panstva u tzv. parforsních honů, velice oblíbených nejen na liechtensteinských panstvích. Gloriet tak mohl být snad i místem, kde hony dříve začínaly a je tedy možné uvažovat, že výstavba kaple sv. Huberta, nacházející se nedaleko místa bývalého pavilonu, navazovala a možná i později symbolicky nahrazovala jeho funkci. Samotný zánik stavby tedy nepochybně souvisí s úpadkem parforsních honů.

 

 

Lyčka