Hajní Katzeldorfské myslivny

Heinrich Mokesch: zatím nejstarší doložený hajný katzelsdorfského polesí. Na myslivně sloužil během první světové války a snad i na začátku dvacátých let 20. století

Hr. Garlitz: rakouský hajný sloužící za první republiky  - byl zastřelen

Josef Kadlec (* 5. 12. 1889 † 30. 9. 1972): byl hajným před a během druhé světové války

Michal Kycl (* 29. 4. 1893 - † 17. 5. 1962): hajný v letech 1945-1953

 

Heinrich Mokesch

 

Prvním hajným byl Heinrich neboli Jindřich Mokesch (*13. 6. 1863 - † 5. 11. 1925). Podle vzpomínek jeho pravnuka, pana Stanislava Crhy, se hajný Mokesch narodil 13. června roku 1863. Dlouhou dobu žil se svojí manželkou Kateřinou a svými dětmi v Moravské Nové Vsi. Dětí měli celkem šest (Anežka, Josef, Antonín, František, Marie a Jindřich) a většina z nich zde chodila do školy. Počátkem 20. století se celá rodina přestěhovala na katzelsdorfské polesí a tedy i na místní myslivnu. Pravděpodobným důvodem bylo volné pracovní místo knížecího hajného.

 

Na Katzelsdorfské myslivně sloužil hajný během první velké války, ale i na počátku první republiky. Jeho působení zde nám může přiblížit pouze pár příběhů. Údajně, když jeho děti nevěděly, jak by se lépe zabavily, pomalovaly zámeček velkými kosočtverci. Rychle zjistily, že to nebyl zrovna nejlepší nápad, a tak kromě ostudy u knížete a pár facek od otce, musely ze stěn vše odstranit. Následně pan Crha vzpomíná na příběh o svých prarodičích: Jednoho dne si dědeček pana Crhy dodal odvahy a zaklepal na dveře myslivny. Když se otevřely, na nic nečekal a v tu ránu spustil: „Tak jsem slyšel, že máte pěknú dcérečku. Dali byste mi ju za nevěstu a za manželku? Potřebuji se oženit, abych dostal vedoucí místo jako šafář.“

 

Na počátku 20. let 20. století se hajný přestěhoval na zámeček Belveder a dne 5. listopadu roku 1925 zemřel. Byl pohřben ve Valticích a jeho náhrobek se dodnes pyšní titulem Fürst Liechtenstein Oberheger („vrchní knížecí hajný“).

 

Josef Kadlec

Posledním hajným, jenž sloužil na myslivně od první republiky až do konce druhé světové války, byl pan Josef Kadlec či Kadletz (* 5. prosince 1889 - † 30. září 1972). Ten byl stejně jako hajný Mokesch německé národnosti a česky se nikdy příliš nenaučil. Jak vzpomíná pan Miloslav Hanicz, šlo o dobrého hospodáře i hajného a u knížat z Liechtensteina byl velmi oblíbený. I přestože byl v té době Katzelsdorfský háj plný divokých králíků a vysoké zvěře (kromě jelenů), každého z lesa vyháněl a ani na samotné myslivně nikdo příliš dlouho nepobyl.

 

Samotný pan Hanicz se v předválečné době dle potřeby staral o dovážení pitné vody z nedalekého Bořího Dvora. Jak sám vzpomíná, voda se lila do dřevěných kádí, které se nacházely v místnosti v levém křídle budovy. Pravé křídlo sloužilo jako byt a ve dvoře myslivny byly chovány ochočené lišky.

 

Hajný Kadlec žil, jako jeho předchůdci i následovník, na myslivně s manželkou - paní Kadlecovou, rozenou Vlašicovou, a s dcerou. Na konci války pan Kadlec odešel (dle některých zdrojů byl vyhnán Rudou armádou) do Rakouska, kde v roce 1972 zemřel. Jeho dcera se později stala učitelkou a provdala se za syna stavitele Austa, který bydlel vedle Besedního domu.

Michal Kycl

Michal Kycl se narodil 29. 4. 1893. V roce 1913 nastoupil vojenskou službu v rakousko-uherské armádě. Po dobu čtyř let sloužil u 10. jezdeckého pluku v hodnosti desátníka. Tady získal bohaté zkušenosti s koňmi. Po návratu z vojny, ho kníže Liechtenstein přijal do svých služeb, jako panského kočího. V této funkci sloužil po dobu osmi let na břeclavské pile. Nakonec byl povýšen do funkce hajného. Byla mu přidělena hájovna u zámečku Lány v lanžhotském polesí. Zde sloužil, u knížat z Liechtensteina, od roku 1938 až do roku 1945.

 

Po druhé světové válce, přesněji 15. 10. 1945, se stal hajným v Katzelsdorfském lese. Oblast hraničního pásma byla v té době nebezpečná, neboť v poválečných letech přecházeli přes toto území do Rakouska Banderovci. Pan Kycl, spolu se svým nejmladším synem Pavlem, pomáhal tuto hranici hlídat. 10. 9. 1953 opouští katzelsdorfské polesí. Důvodem odchodu bylo probíhající vyměřování hraničního pásma, spojená s výstavbou drátěných zátarasů, hlídaných vojáky. Jeho pobyt na tomto místě se stal nežádoucím. Bylo mu uděleno opět lanžhotské polesí, kde sloužil až do své smrti – 17. 5. 1962. Rozloučit se s ním byli hajní z celého Židlochovického závodu. Smuteční řeč měl Ing. Lošták.

 

Daniel Lyčka

Katzelsdorfský zámeček a hájovna - červenec/2005

09.01.2010 22:53

V lednovém čísle valtického zpravodaje jste se mohli dočíst v článku „Ztracený zámeček“ o této hájovně a zámečku. Muzejní spolek Valtice se obrátil s prosbou o informace o tomto objektu na čtenáře a pamětníky. Podařilo se nám sehnat několik dalších informací, o které se teď s vámi podělím. První článek bude věnovaný rozhovoru s paní Květou Kolářovou, vnučkou pana hajného Kycla. Ta sice bydlí dnes v Karviné, ale její vzpomínky na valtické polesí, kde strávila část svého dětství jsou stále živé.
Paní Kolářová, můžete nám říci pár informací o svém dědečkovi?
Můj dědeček se jmenoval Michal Kycl. V roce 1913 nastoupil vojenskou službu v rakousko-uherské armádě. Čtyři roky sloužil u 10. jezdeckého pluku v hodnosti desátníka. Tehdy získal bohaté zkušenosti s koňmi a tak, když se z vojny vrátil, kníže Liechtenstein ho přijal do svých služeb jako panského kočího. Dědeček sloužil v této funkci po dobu osmi let na břeclavské pile. Jeho práci, spolehlivost i kladný vztah k přírodě ocenil kníže tím, že ho povýšil do funkce hajného. Byla mu přidělena hájovna u zámečku Lány v lanžhotském polesí. Službu zde vykonával až do roku 1945. Na tomto zámečku jsem se narodila v roce 1940 i já. Babička pocházela z Lanžhota. Byla to velmi prostá, ale moudrá žena. Měli spolu pět synů. Babička musela pomáhat při náročné obživě velké rodiny a tak chodila za prací do Rakouska. Chodila tam pěšky i se svými nejstaršími syny a vracívali se někdy až po několika dnech. Po válce, v roce 1945 byl dědeček odvolán z Lánského polesí a bylo mu přiděleno polesí Katzelsdorfské, které patřilo k Valticím. Nebylo vůbec lehké žít v této době na hraniční hájence, přestože už byl mír. Přestřelky s banderovci byly na denním pořádku. I když rodiče měli o mne strach, jezdila jsem často a ráda za babičkou a dědou na hájenku. Milovala jsem to tam. A nikdo se mi nemůže divit. Bylo tam všechno co má na hájence být. Především zvířata. Chovala se tam prasata, slepice , krůty, kozy. Ze všeho nejraději jsem však měla psy. Na hájence jich bylo vždy několik. Byli nezbytní k ochraně hájenky. Hájenka se zámečkem byla velmi rozsáhlá.


 

Měla vlastně první a druhý dvůr. Aby ji mohli psi celou hlídat, děda je uvazoval na dlouhá lana. Psi byli cvičení. Cvičil je strýc Pavel. Někdy jsem mu pomáhala a to se na nás chodili dívat pracující z polesí i z rakouských polí. Chodili si k nám totiž pro vodu. U hájenky byla studna, která měla vždy dostatek vody. Voda byla chladná, nasládlé chuti (železitá), prostě výborná. 
Vzpomínáte si ještě jak vypadala hájovna a zámeček k ní přiléhající?
Za zámečkem byla dvě zděná křídla. V jednom byla kuchyně, ve které stála velká kachlová kamna s prostorem na ohřívání vody. Byla tam obrovská trouba, větší než známe z běžných domácností. Uprostřed stál stůl a dřevěné lavice. Na stěnách viselo paroží. U kuchyně byla spíž. Ale přesto si vzpomínám, že babička měla spoustu potravin ve sklepě. Sklep byl velmi prostorný a chladný a stály tam truhlice s moukou, hrnce se sádlem, slanina i vajíčka a ostatní potraviny například ze zabíjačky, nebo zvěřina. Sklep byl dlouhý a na konci byl zazděný. Všichni jsme tušili, že vede někam dál. Děda ale nikdy nechtěl zadní stěnu otevřít, protože se bál aby nás to nezasypalo. Do sklepa jsme dávali také jablka. Měli jsme jich vždy hodně. Za zadní traktem byla jablková alej. Byly to tzv. kožuchy. Tato alej navazovala na alej vedoucí do Valtic. Vzpomínám si ještě na ložnici a dědovu pracovnu. Ta byla zajímavá. Byl v ní masivní vyřezávaný stůl a židle. Bylo tam také starodávné křeslo. Čalounění bylo v zelené barvě. Stála tam ještě skříň a po stěnách spousta loveckých trofejí. Víte, jako dítě mě to zařízení moc nezajímalo. Nevím, jestli tam byly obrazy, nebo nějaký porcelán. Vzpomínám si, že celý dům byl vytápěn jedněmi kachlovými kamny a všude bylo příjemně teplo. 
Vzpomínaje si také na hony v polesí?
Jistě. I když jsem se jich zúčastňovat nesměla. Vzpomínám si na vyrovnané řady zajíců a bažantů. Střílely se však také kačeny a divočáci. Jednou postřelili srnu a pamatuji si, že plakala jako člověk.
Jak jste vycházeli s celníky?
Velmi dobře. Nejprve to byli financi, pak teprve přišli celníci. Hlavně babička byla ráda, když se u nás zastavili. Cítila se tak bezpečněji. Služba to byla těžká, mnozí z nich zahynuli při přestřelkách. Ale v podstatě byla hranice v té době otevřená. Dědeček i strýc Pavel chodili bez problémů do Katzelsdorfu na pivo. 
Kam jste chodili nakupovat?
Dědeček se strýcem jezdili nakupovat do Valtic. Měli motorky a později i auto. Nákup se vždy dělal na několik dní dopředu. Babička s nimi nejezdila. Jen někdy ji děda bral do valtického kostela.
Co vám ještě z té doby utkvělo v paměti?
Se strýčkem Pavlem jsem chodila na terasovitou střechu zámečku. Dalekohledem jsme sledovali celé okolí. Bylo vidět až lanžhotský kostel. Zvláště při západu slunce, kdy červánky zaplavily oblohu to byla okouzlující až tajemná atmosféra. U zámečku stál krásný modřín, který nádherně voněl. Celý zámeček byl obrostlý. Nebylo to ale psí víno, jak se často uvádí, ale břečtan. Musel být už hodně starý, měl silné větve a velké listy.
A jaký byl váš odchod ze zámečku ?
Když jsme se v roce 1953 dozvěděli, že musíme zámeček opustit, tak jsme to všichni „obrečeli“. To víte, nechápali jsme proč ty dráty nemohou o dva metry posunout, aby jsme mohli zůstat. Chvíle strávené na zámečku a hájence se na mně silně „podepsaly“. Tady někde vznikla má láska k lesu a k přírodě vůbec. Když jsem se rozhodovala co dál, tak jsem se rozhodla pro lesnickou školu. Vystudovala jsem ji v Brně na Veveří. 
Vrátila jste se někdy později do těchto míst? 
V roce 1956 jsem dokončila lesnickou školu. První mé kroky vedly do Katzelsdorfského polesí. Chtěla jsem ještě jednou vidět místa svého dětství. V tomto roce bylo již všude pohraniční pásmo, dráty a vojáci. Pracovala jsem na polesí Pohansko a tak jsem měla propustku do hraničního pásma. Umluvila jsem vojáky, aby mne k zámečku pustili. Dostala jsem dva průvodce, ale nepotřebovala jsem je. Znala jsem tam každý kámen a tak jsem se jim úmyslně ztratila. Zámeček ani hájenka už neexistovaly. Ze země trčel jen půdorys sklepů a studna.
A co říkáte informacím, že zámeček byl vážně porušen za války?
To je nesmysl. Důkazem jsou fotky mého dědečka před nedotčeným zámečkem. To je snad dostačující důkaz. Přece bychom nežili osm let na zbořeništi. To si někdo popletl roky nebo úmyslně zkresluje pravdu. S babičkou jsme sedávali v průčelí sloupů na schodech. Za těmito sloupy byly ještě jedny, kde byly umístěny lovecké reliéfy. 
Děkuji za rozhovor.

Lada Rakovská, Muzejní spolek Valtice

www.valtice.cz/vz/detail.aspx?id=918

 

O Liechtensteinech, Katzelsdorfském zámečku a hájovně - říjen/2005

09.01.2010 22:54
V lednovém a červnovém čísle Valtického zpravodaje jste se mohli dočíst o Katzelsdofském zámečku a hájovně. Dnes se k tomuto tématu vracím. V létě jsem navštívila v Břeclavi pana Fabiána Kycla. Narodil se 9. ledna 1922 v Lanžhotě a byl jedním z pěti synů hajného Michala Kycla, který sloužil u Liechtensteinů na Lánech a po válce na Katzelsdorfské hájence. Jací vlastně ti Liechtensteinové byli? „Já bych řekl, že byli dobré povahy. Setkával jsem se s nimi již jako kluk. Tehdy panovala velká důvěra mezi lidmi. Bylo to asi v roce 1933. Táta mne poslal pro výplatu, tak jsem šel ke knížeti. (V letech 1929-38 vládl kníže Franz I. z Liechtensteinu). Dostal jsem ji, ani jsem nemusel nic podepisovat a když jsem odcházel, dostal jsem korunu od cesty. To bylo tenkrát dost peněz. Kníže měl vždycky něco v kapsičce na hodinky a nikdy mne nenechal odejít s prázdnou. Vždy, když mělo panstvo přijet na zámeček, byl vydán zákaz vstupu do lesa. Jednou jsme si však vyrazili s bratrem a s kravami pro seno. Tam jsme se dostali dobře, ale když jsme se vraceli, tak proti nám jela knížecí auta. Věděl jsem, že je zle. Doprovod nám začal nadávat a spílat, hleděli jak čerti, ale Liechtensteini se smáli a čekali, až přejedeme. Bál jsem se, co z toho bude. Nakonec jsme dostali vyhubováno jen od táty. Víte, když byl hon, tak si panstvo nečistilo pušky. Ty zůstaly na hájovně a my jsme je museli dát do pořádku. Pak se teprve zbraně odvážely na zámek. To jsem vždycky také dostal nějaký tringelt. A když jsem něco provedl, třeba nepozdravil, tak kníže pokáral otce. Finančně jsme na tom byli u Liechtensteinů velmi dobře. Jak otec, tak i já. Můj otec sloužil v liechtensteinských službách nejprve jako kočí. Teprve později z něj udělal kníže hajného na polesí Lány. Já jsem pracoval u Liechtensteina na břeclavské pile. Kromě platu ve výši 25 korun za měsíc jsem měl různé výhody. Vzpomínám si z té doby na jednu historku. Jeden hajný si přišel koupit dřevo na domek a opravu hospodářských budov. Když úředník oznámil knížeti co hajný žádá, kníže si jej nechal předvolat a řekl mu: „Jak dlouho u mne sloužíte?“ „Celý život,“ odpověděl hajný. „A to jste si za tu dobu nenakradl dřevo?“ „Ne.“ Kníže zavolal úředníka a poručil mu: „Tomuto poctivci dejte všechno dřevo zdarma. Poctivosti já si velmi cením.“ Naopak hajný, který prodával dřevo na černo, dlouho v jeho službách nevydržel. Liechtenstein ctil rodové tradice. Dobrý hajný se mohl spolehnout, že jeho syn se stane jeho následníkem. Hajný musel být vysoký a silný chlap. Liechtensteini sami byli vysocí. Kníže měl rád lidi, kteří hospodařili a na hájovně muselo být rušno. Jednou jel kníže kolem hájovny, kterou obklopovalo ticho. Zeptal se: „Kdo tu hospodaří?“ „Nějaký inženýr“. „A proč tu nejsou nějaká domácí zvířata?“ „No, on chodí s paní na procházky“. „Když nic nepěstují, tak je dejte do hor!“ A do čtrnácti dní tam byl nový hajný.“ Slyšela jsem, že Liechtensteinové vyvěšovali hákové prapory na Valtickém a Lednickém zámku? „Víte, osídlení v té době bylo převážně německé. Čechů byla menšina. To nevyvěšovali Liechtensteinové, to vyvěšovali jejich němečtí úředníci, kteří byli fanatičtí a velmi nepříjemní. Že by Liechtenstein sám propagoval fašismus, to jsem nezažil. Vím jen, že jeden z Liechtensteinů napsal knihu proti fašismu „Šedý mor“ a měl zákaz vstupu do Německa.“ Po válce, v roce 1945 se váš otec stal hajným na Katzelsdorfském polesí. Bydleli jste na hájovně, která sousedila se zámečkem. V jakém stavu byly oba objekty? „V roce 1945 to vše bylo v bezvadném stavu. Bydlení tam bylo velmi dobré. Německého hajného, který tam sloužil za války, Rusové vyhnali. Za první republiky tam sloužil rakouský hajný, ale ten byl zastřelen. Na jména si už nevzpomínám. V objektu byly původně tři studny. Ty však byly během války zasypány. Byla vykopána nová studna, která měla perfektní vodu. Na hájence bylo všeho dostatek. Byl tam velký sad, na nějž navazovala alej do Valtic. Měli jsme spoustu jablek, hrušek a ořechů. Ovoce se uskladňovalo ve sklepech, které byly obrovské. Určitě tam některý z otcových předchůdců vyráběl i víno. Svědčilo o tom několik vinařských předmětů. Otec však hrozny nepěstoval a víno nedělal. Zámeček byl neporušen. Přední části, kde bylo sloupoví, se říkalo „Lovecká síň“. Tam byly také velké a krásné reliéfy s loveckými náměty. Mockrát jsme se před nimi fotili, ale třikrát za život už jsem se stěhoval. Kdo ví, kde fotky skončily. V té době jsem již byl ženatý a bydlel v Břeclavi. Chodil jsem na zámeček jen v neděli. Jedinou výjimkou bylo, když naši byli nemocní. Jednou jsem čtrnáct dní jezdil na kole tzv. anglickou cestou do práce z katzelsdorfské hájenky. To byla opravdu štreka.“ Jak bydlení přímo na hranici snášela vaše maminka? „Maminka pocházela z Lanžhota. Měla ráda společnost. Na hranicích jí však moc nebylo. Nejprve to byli Banderovci a těch se matka bála. Střílení není zábavné ani pro muže, natož pro ženu. Byla ráda, když se hranice uklidnila. Začali k nám chodit financi. Vždy si s nimi popovídala a pohostila je. Otec nebo bratr Pavel vozívali maminku do valtického kostela. Chodívala také do lékárny k Milosrdným bratrům. To víte, byli jsme velká rodina a bylo třeba různých léků. Za dvacet až třicet vajec jsme měli od bratříčků potřebné léky. Otec měl spoustu kamarádů. A nejen ve Valticích. Protože uměl dobře německy, byli to kamarádi také z Katzesdorfu. Chodíval na vínko ke katzelsdofskému starostovi. Také bratr Pavel tam chodíval. Nikomu to tenkrát nevadilo. Otec si zapůjčil od někoho z Valtic německý dělostřelecký dalekohled. To bylo něco úžasného. Pozorovali jsme ním vzdálené vesnice. To zvětšení bylo tak veliké, že jsme na lanžhotské měšťance mohli spočítat okna. Naší hájovně se říkalo „Na kyclovce“. Hony tam bývaly veliké. Na výřadu bylo až 1500 zajíců. Honů se zúčastňovali doktoři z valtické nemocnice. V roce 1953 se začala budovat železná opona a otec musel hájenku opustit. Dva roky bydlel v Břeclavi na Šilingrově ulici. Potom byl jmenován hajným na Lanžhotské hájence, kde také zemřel. Když tatínek zemřel, sešli se hajní z celého Židlochovického závodu, kam lanžhotské polesí patřilo. Byl to velký pohřeb. Smuteční řeč měl Ing. Lošťák. Byl to velmi příjemný a oblíbený člověk. Krásně fotíval. Ten by vám mohl poskytnout nějaké fotografie.“ Děkuji vám, pane Kycl, za rozhovor. „Já vám také děkuji. Historii jsem měl vždycky rád a na mládí a léta prožitá na hájenkách rád vzpomínám“.

 

                                                                                                                                            Lada Rakovská, Muzejní spolek Valtice

https://www.valtice.cz/vz/detail.aspx?id=964

 

Michal Kycl s rodinou

Archiv fotografií (rajce.net): Muzejní spolek Valtice, Archiv rodiny Kyclů