Katzelsdorfský zámeček a hájovna - červenec/2005

09.01.2016 22:53

V lednovém čísle valtického zpravodaje jste se mohli dočíst v článku „Ztracený zámeček“ o této hájovně a zámečku. Muzejní spolek Valtice se obrátil s prosbou o informace o tomto objektu na čtenáře a pamětníky. Podařilo se nám sehnat několik dalších informací, o které se teď s vámi podělím. První článek bude věnovaný rozhovoru s paní Květou Kolářovou, vnučkou pana hajného Kycla. Ta sice bydlí dnes v Karviné, ale její vzpomínky na valtické polesí, kde strávila část svého dětství jsou stále živé.
Paní Kolářová, můžete nám říci pár informací o svém dědečkovi?
Můj dědeček se jmenoval Michal Kycl. V roce 1913 nastoupil vojenskou službu v rakousko-uherské armádě. Čtyři roky sloužil u 10. jezdeckého pluku v hodnosti desátníka. Tehdy získal bohaté zkušenosti s koňmi a tak, když se z vojny vrátil, kníže Liechtenstein ho přijal do svých služeb jako panského kočího. Dědeček sloužil v této funkci po dobu osmi let na břeclavské pile. Jeho práci, spolehlivost i kladný vztah k přírodě ocenil kníže tím, že ho povýšil do funkce hajného. Byla mu přidělena hájovna u zámečku Lány v lanžhotském polesí. Službu zde vykonával až do roku 1945. Na tomto zámečku jsem se narodila v roce 1940 i já. Babička pocházela z Lanžhota. Byla to velmi prostá, ale moudrá žena. Měli spolu pět synů. Babička musela pomáhat při náročné obživě velké rodiny a tak chodila za prací do Rakouska. Chodila tam pěšky i se svými nejstaršími syny a vracívali se někdy až po několika dnech. Po válce, v roce 1945 byl dědeček odvolán z Lánského polesí a bylo mu přiděleno polesí Katzelsdorfské, které patřilo k Valticím. Nebylo vůbec lehké žít v této době na hraniční hájence, přestože už byl mír. Přestřelky s banderovci byly na denním pořádku. I když rodiče měli o mne strach, jezdila jsem často a ráda za babičkou a dědou na hájenku. Milovala jsem to tam. A nikdo se mi nemůže divit. Bylo tam všechno co má na hájence být. Především zvířata. Chovala se tam prasata, slepice , krůty, kozy. Ze všeho nejraději jsem však měla psy. Na hájence jich bylo vždy několik. Byli nezbytní k ochraně hájenky. Hájenka se zámečkem byla velmi rozsáhlá.


 

Měla vlastně první a druhý dvůr. Aby ji mohli psi celou hlídat, děda je uvazoval na dlouhá lana. Psi byli cvičení. Cvičil je strýc Pavel. Někdy jsem mu pomáhala a to se na nás chodili dívat pracující z polesí i z rakouských polí. Chodili si k nám totiž pro vodu. U hájenky byla studna, která měla vždy dostatek vody. Voda byla chladná, nasládlé chuti (železitá), prostě výborná. 
Vzpomínáte si ještě jak vypadala hájovna a zámeček k ní přiléhající?
Za zámečkem byla dvě zděná křídla. V jednom byla kuchyně, ve které stála velká kachlová kamna s prostorem na ohřívání vody. Byla tam obrovská trouba, větší než známe z běžných domácností. Uprostřed stál stůl a dřevěné lavice. Na stěnách viselo paroží. U kuchyně byla spíž. Ale přesto si vzpomínám, že babička měla spoustu potravin ve sklepě. Sklep byl velmi prostorný a chladný a stály tam truhlice s moukou, hrnce se sádlem, slanina i vajíčka a ostatní potraviny například ze zabíjačky, nebo zvěřina. Sklep byl dlouhý a na konci byl zazděný. Všichni jsme tušili, že vede někam dál. Děda ale nikdy nechtěl zadní stěnu otevřít, protože se bál aby nás to nezasypalo. Do sklepa jsme dávali také jablka. Měli jsme jich vždy hodně. Za zadní traktem byla jablková alej. Byly to tzv. kožuchy. Tato alej navazovala na alej vedoucí do Valtic. Vzpomínám si ještě na ložnici a dědovu pracovnu. Ta byla zajímavá. Byl v ní masivní vyřezávaný stůl a židle. Bylo tam také starodávné křeslo. Čalounění bylo v zelené barvě. Stála tam ještě skříň a po stěnách spousta loveckých trofejí. Víte, jako dítě mě to zařízení moc nezajímalo. Nevím, jestli tam byly obrazy, nebo nějaký porcelán. Vzpomínám si, že celý dům byl vytápěn jedněmi kachlovými kamny a všude bylo příjemně teplo. 
Vzpomínaje si také na hony v polesí?
Jistě. I když jsem se jich zúčastňovat nesměla. Vzpomínám si na vyrovnané řady zajíců a bažantů. Střílely se však také kačeny a divočáci. Jednou postřelili srnu a pamatuji si, že plakala jako člověk.
Jak jste vycházeli s celníky?
Velmi dobře. Nejprve to byli financi, pak teprve přišli celníci. Hlavně babička byla ráda, když se u nás zastavili. Cítila se tak bezpečněji. Služba to byla těžká, mnozí z nich zahynuli při přestřelkách. Ale v podstatě byla hranice v té době otevřená. Dědeček i strýc Pavel chodili bez problémů do Katzelsdorfu na pivo. 
Kam jste chodili nakupovat?
Dědeček se strýcem jezdili nakupovat do Valtic. Měli motorky a později i auto. Nákup se vždy dělal na několik dní dopředu. Babička s nimi nejezdila. Jen někdy ji děda bral do valtického kostela.
Co vám ještě z té doby utkvělo v paměti?
Se strýčkem Pavlem jsem chodila na terasovitou střechu zámečku. Dalekohledem jsme sledovali celé okolí. Bylo vidět až lanžhotský kostel. Zvláště při západu slunce, kdy červánky zaplavily oblohu to byla okouzlující až tajemná atmosféra. U zámečku stál krásný modřín, který nádherně voněl. Celý zámeček byl obrostlý. Nebylo to ale psí víno, jak se často uvádí, ale břečtan. Musel být už hodně starý, měl silné větve a velké listy.
A jaký byl váš odchod ze zámečku ?
Když jsme se v roce 1953 dozvěděli, že musíme zámeček opustit, tak jsme to všichni „obrečeli“. To víte, nechápali jsme proč ty dráty nemohou o dva metry posunout, aby jsme mohli zůstat. Chvíle strávené na zámečku a hájence se na mně silně „podepsaly“. Tady někde vznikla má láska k lesu a k přírodě vůbec. Když jsem se rozhodovala co dál, tak jsem se rozhodla pro lesnickou školu. Vystudovala jsem ji v Brně na Veveří. 
Vrátila jste se někdy později do těchto míst? 
V roce 1956 jsem dokončila lesnickou školu. První mé kroky vedly do Katzelsdorfského polesí. Chtěla jsem ještě jednou vidět místa svého dětství. V tomto roce bylo již všude pohraniční pásmo, dráty a vojáci. Pracovala jsem na polesí Pohansko a tak jsem měla propustku do hraničního pásma. Umluvila jsem vojáky, aby mne k zámečku pustili. Dostala jsem dva průvodce, ale nepotřebovala jsem je. Znala jsem tam každý kámen a tak jsem se jim úmyslně ztratila. Zámeček ani hájenka už neexistovaly. Ze země trčel jen půdorys sklepů a studna.
A co říkáte informacím, že zámeček byl vážně porušen za války?
To je nesmysl. Důkazem jsou fotky mého dědečka před nedotčeným zámečkem. To je snad dostačující důkaz. Přece bychom nežili osm let na zbořeništi. To si někdo popletl roky nebo úmyslně zkresluje pravdu. S babičkou jsme sedávali v průčelí sloupů na schodech. Za těmito sloupy byly ještě jedny, kde byly umístěny lovecké reliéfy. 
Děkuji za rozhovor.

Lada Rakovská, Muzejní spolek Valtice

www.valtice.cz/vz/detail.aspx?id=918

 

"Historie se nezmění, budoucnost ano!"

Prosba o spolupráci!!!

Prosím pamětníky, nejlépe z doby bourání objektu a sloužících v pohraničí - na "Celňáku",  obyvatele města Valtic i ostatní osoby o poskytnutí případných informací, fotek, map atd. Případná anonymita bude respektována!!!

Moc děkuji za poskytnutí jakékoliv informace!!!