O Liechtensteinech, Katzelsdorfském zámečku a hájovně

16.06.2009 15:06

V lednovém a červnovém čísle Valtického zpravodaje jste se mohli dočíst o Katzelsdofském zámečku a hájovně. Dnes se k tomuto tématu vracím. V létě jsem navštívila v Břeclavi pana Fabiána Kycla. Narodil se 9. ledna 1922 v Lanžhotě a byl jedním z pěti synů hajného Michala Kycla, který sloužil u Liechtensteinů na Lánech a po válce na Katzelsdorfské hájence. Jací vlastně ti Liechtensteinové byli? „Já bych řekl, že byli dobré povahy. Setkával jsem se s nimi již jako kluk. Tehdy panovala velká důvěra mezi lidmi. Bylo to asi v roce 1933. Táta mne poslal pro výplatu, tak jsem šel ke knížeti. (V letech 1929-38 vládl kníže Franz I. z Liechtensteinu). Dostal jsem ji, ani jsem nemusel nic podepisovat a když jsem odcházel, dostal jsem korunu od cesty. To bylo tenkrát dost peněz. Kníže měl vždycky něco v kapsičce na hodinky a nikdy mne nenechal odejít s prázdnou. Vždy, když mělo panstvo přijet na zámeček, byl vydán zákaz vstupu do lesa. Jednou jsme si však vyrazili s bratrem a s kravami pro seno. Tam jsme se dostali dobře, ale když jsme se vraceli, tak proti nám jela knížecí auta. Věděl jsem, že je zle. Doprovod nám začal nadávat a spílat, hleděli jak čerti, ale Liechtensteini se smáli a čekali, až přejedeme. Bál jsem se, co z toho bude. Nakonec jsme dostali vyhubováno jen od táty. Víte, když byl hon, tak si panstvo nečistilo pušky. Ty zůstaly na hájovně a my jsme je museli dát do pořádku. Pak se teprve zbraně odvážely na zámek. To jsem vždycky také dostal nějaký tringelt. A když jsem něco provedl, třeba nepozdravil, tak kníže pokáral otce. Finančně jsme na tom byli u Liechtensteinů velmi dobře. Jak otec, tak i já. Můj otec sloužil v liechtensteinských službách nejprve jako kočí. Teprve později z něj udělal kníže hajného na polesí Lány. Já jsem pracoval u Liechtensteina na břeclavské pile. Kromě platu ve výši 25 korun za měsíc jsem měl různé výhody. Vzpomínám si z té doby na jednu historku. Jeden hajný si přišel koupit dřevo na domek a opravu hospodářských budov. Když úředník oznámil knížeti co hajný žádá, kníže si jej nechal předvolat a řekl mu: „Jak dlouho u mne sloužíte?“ „Celý život,“ odpověděl hajný. „A to jste si za tu dobu nenakradl dřevo?“ „Ne.“ Kníže zavolal úředníka a poručil mu: „Tomuto poctivci dejte všechno dřevo zdarma. Poctivosti já si velmi cením.“ Naopak hajný, který prodával dřevo na černo, dlouho v jeho službách nevydržel. Liechtenstein ctil rodové tradice. Dobrý hajný se mohl spolehnout, že jeho syn se stane jeho následníkem. Hajný musel být vysoký a silný chlap. Liechtensteini sami byli vysocí. Kníže měl rád lidi, kteří hospodařili a na hájovně muselo být rušno. Jednou jel kníže kolem hájovny, kterou obklopovalo ticho. Zeptal se: „Kdo tu hospodaří?“ „Nějaký inženýr“. „A proč tu nejsou nějaká domácí zvířata?“ „No, on chodí s paní na procházky“. „Když nic nepěstují, tak je dejte do hor!“ A do čtrnácti dní tam byl nový hajný.“ Slyšela jsem, že Liechtensteinové vyvěšovali hákové prapory na Valtickém a Lednickém zámku? „Víte, osídlení v té době bylo převážně německé. Čechů byla menšina. To nevyvěšovali Liechtensteinové, to vyvěšovali jejich němečtí úředníci, kteří byli fanatičtí a velmi nepříjemní. Že by Liechtenstein sám propagoval fašismus, to jsem nezažil. Vím jen, že jeden z Liechtensteinů napsal knihu proti fašismu „Šedý mor“ a měl zákaz vstupu do Německa.“ Po válce, v roce 1945 se váš otec stal hajným na Katzelsdorfském polesí. Bydleli jste na hájovně, která sousedila se zámečkem. V jakém stavu byly oba objekty? „V roce 1945 to vše bylo v bezvadném stavu. Bydlení tam bylo velmi dobré. Německého hajného, který tam sloužil za války, Rusové vyhnali. Za první republiky tam sloužil rakouský hajný, ale ten byl zastřelen. Na jména si už nevzpomínám. V objektu byly původně tři studny. Ty však byly během války zasypány. Byla vykopána nová studna, která měla perfektní vodu. Na hájence bylo všeho dostatek. Byl tam velký sad, na nějž navazovala alej do Valtic. Měli jsme spoustu jablek, hrušek a ořechů. Ovoce se uskladňovalo ve sklepech, které byly obrovské. Určitě tam některý z otcových předchůdců vyráběl i víno. Svědčilo o tom několik vinařských předmětů. Otec však hrozny nepěstoval a víno nedělal. Zámeček byl neporušen. Přední části, kde bylo sloupoví, se říkalo „Lovecká síň“. Tam byly také velké a krásné reliéfy s loveckými náměty. Mockrát jsme se před nimi fotili, ale třikrát za život už jsem se stěhoval. Kdo ví, kde fotky skončily. V té době jsem již byl ženatý a bydlel v Břeclavi. Chodil jsem na zámeček jen v neděli. Jedinou výjimkou bylo, když naši byli nemocní. Jednou jsem čtrnáct dní jezdil na kole tzv. anglickou cestou do práce z katzelsdorfské hájenky. To byla opravdu štreka.“ Jak bydlení přímo na hranici snášela vaše maminka? „Maminka pocházela z Lanžhota. Měla ráda společnost. Na hranicích jí však moc nebylo. Nejprve to byli Banderovci a těch se matka bála. Střílení není zábavné ani pro muže, natož pro ženu. Byla ráda, když se hranice uklidnila. Začali k nám chodit financi. Vždy si s nimi popovídala a pohostila je. Otec nebo bratr Pavel vozívali maminku do valtického kostela. Chodívala také do lékárny k Milosrdným bratrům. To víte, byli jsme velká rodina a bylo třeba různých léků. Za dvacet až třicet vajec jsme měli od bratříčků potřebné léky. Otec měl spoustu kamarádů. A nejen ve Valticích. Protože uměl dobře německy, byli to kamarádi také z Katzesdorfu. Chodíval na vínko ke katzelsdofskému starostovi. Také bratr Pavel tam chodíval. Nikomu to tenkrát nevadilo. Otec si zapůjčil od někoho z Valtic německý dělostřelecký dalekohled. To bylo něco úžasného. Pozorovali jsme ním vzdálené vesnice. To zvětšení bylo tak veliké, že jsme na lanžhotské měšťance mohli spočítat okna. Naší hájovně se říkalo „Na kyclovce“. Hony tam bývaly veliké. Na výřadu bylo až 1500 zajíců. Honů se zúčastňovali doktoři z valtické nemocnice. V roce 1953 se začala budovat železná opona a otec musel hájenku opustit. Dva roky bydlel v Břeclavi na Šilingrově ulici. Potom byl jmenován hajným na Lanžhotské hájence, kde také zemřel. Když tatínek zemřel, sešli se hajní z celého Židlochovického závodu, kam lanžhotské polesí patřilo. Byl to velký pohřeb. Smuteční řeč měl Ing. Lošťák. Byl to velmi příjemný a oblíbený člověk. Krásně fotíval. Ten by vám mohl poskytnout nějaké fotografie.“ Děkuji vám, pane Kycl, za rozhovor. „Já vám také děkuji. Historii jsem měl vždycky rád a na mládí a léta prožitá na hájenkách rád vzpomínám“.

 

                                                                                                                                            Lada Rakovská, Muzejní spolek Valtice

http://www.valtice.cz/vz/detail.aspx?id=964
 

"Historie se nezmění, budoucnost ano!"

Prosba o spolupráci!!!

Prosím pamětníky, nejlépe z doby bourání objektu a sloužících v pohraničí - na "Celňáku",  obyvatele města Valtic i ostatní osoby o poskytnutí případných informací, fotek, map atd. Případná anonymita bude respektována!!!

Moc děkuji za poskytnutí jakékoliv informace!!!